Dvojná vazba - (ne)řešitelný algoritmus?

Rozpoznaná dvojná vazba ztrácí svoji ničivost a umožní lepší vnitřní porozumění jak sobě tak jiným.

A porozumění je dle sine qua non (podmínka, bez které nelze) nutné k tomu, abychom nastolili věk konstruktivní komunikace.

Dvojná vazba je další ze skupiny účinných nástrojů určených k psychickému týrání, jejímž účelem je uvést vnímání oběti do stavu zmatenosti. Oběť není schopná uspokojivě vyřešit tento vražedný algoritmus a může se díky němu dostat do stavu úzkosti, paniky, dezorientace a celkově nekomfortního psychického stavu, zvlášť když se snaží ze všech sil tyranovi vyhovět. Při řešení tohoto neřešitelného algoritmu spotřebuje mnoho sil, což se negativně projeví na kvalitě jejího dalšího života. A jakmile tyran obsadí ty oblasti její autonomie, na které jí díky jeho matoucím manipulačním technikám nezbývají kapacity, plíživě ji dostává stále více pod svoji kontrolu, což je pravým účelem těchto podvratných komunikačních technik.

Rétorika mimo jiné umožňuje zneškodnit protivníka tím, že ho zmanipuluje (nebo manipuluje s interpretací faktů), některé její metody jsou však obzvlášť zhoubné a jejich škodlivé účinky pro mozek byly zjištěny teprve nedávno:

Jakmile tyran zachytí příznivé podmínky pro rozvinutí svých destruktivních schopností, začne měnit lidskou bytost v zombie závislou na "vztahovém zajetí". V tomto významu provede dokonalý zločin pojmenovaný "psychická vražda" nebo také "vražda duše". Oběť je fyzicky přítomná avšak zbavená vitality, "vnitřně mrtvá"; zbavena analytického, kritického myšlení a svobodné vůle, ponechaná v neschopnosti rozlišovat, v sevření strachu, pochybností a pocitech viny. Stručně řečeno, "zblblá".

Z nezávislého jedince, subjektu, se takto dříve nebo později stane podřízený, submisivní objekt, doslova loutka.

Tyto taktiky mají stále stejný průběh. Liší se pouze ve frekvenci, intenzitě a v tom, jak dlouho je subjekt těmto technikám vystavený.

Jak rozpoznat paradoxní komunikaci a jaký na nás může mít vliv, když se staneme jejími adresáty?Jen na okraj upřesněme, že ne všechny paradoxy jsou škodlivé. Na jedné straně pomáhají hluboké reflexi, myšlenkovým hrám, kreativitě nebo "brainstormingu". Na druhé straně v nich mohou působit destabilizující faktory rozdělení a rozpadu, které naruší mezilidské vztahy, čímž podpoří vzestup individualismu v naší společnosti. Proto je vhodné rozlišovat mezi oběma formami paradoxních příkazů, abychom oddělili zrno od plev a uměli rozlišovat mezi brzdou a motorem tohoto nástroje.

Nás dnes bude zajímat paradox, který je natolik sevřený, až se dá hovořit o tom, že "může jiné dohnat k šílenství" , tzn. paradoxní příkazy, dvojná vazba "double bind" nebo pragmatické paradoxy.

Vztah mezi dvojnou vazbou, paradoxy nebo paradoxními příkazy

Paradox identifikují tři charakteristiky:
1. Každý paradox vychází z rozporu
2. Paradox vytváří situaci, v níž není možnost volby
3. Sebevztažná struktura paradoxu

Vědci také rozlišují tři kategorie paradoxu:
1. Logický paradox (rozpor)
2. Sémantický paradox
3. Pragmatický paradox - do této poslední kategorie spadá dvojná vazba.

Definice dvojné vazby podle školy Palo-Alto:

Dvojná vazba je velmi zhoubná forma paradoxního příkazu, kterou v psychiatrii studoval britský a americký vědec Gregory Bateson. Prvky, které tvoří dvojnou vazbu lze popsat následujícím způsobem:

• Mezi dvěma nebo více lidmi vznikne intenzivní vztah, který má pro jednoho z nich velkou psychologickou hodnotu. Jedná se například o vztahy intimní, vztahy mezi dětmi a rodiči, o vztahy, kde se vyskytuje fyzická a psychická závislost, ideologii, pracovní vztahy, atd.

•  V tomto vztahu citově méně angažovaná strana vyšle zprávu s následující strukturou:

a) tvrdí určitou věc
b) tvrdí něco o svém tvrzení;
c) tato dvě tvrzení se vzájemně vylučují.

• Nakonec se příjemce zprávy (tzn. citově více angažovaný jedinec) dostane do komunikační pasti limitované touto zprávou, v níž není schopný odpovědět tak, aby ve výsledku nedosáhl pouze potrestání sebe sama, a zároveň si nemůže dovolit neodpovědět.

Zda se tato zpráva jeví jako postrádající význam, není to nejdůležitější. Z pragmatického hlediska je realita mnohem horší: příjemce si nemůže dovolit nereagovat, ale současně si nemůže dovolit reagovat odpovídajícím způsobem = správně (tzn. ne paradoxně), neboť zpráva sama o sobě je paradoxní.

Tady je jedinec chycen ve velmi nepříjemné patové situaci dvojitého příkazu a může se vnímat buď jako "potrestaný" nebo alespoň provinilý, pokud dvojnou vazbu odhalí, nebo se může cítit být považovaný za blázna, pokud zaregistruje, že existuje rozpor mezi tím, co vidí a co by měl vidět.

Gregory Bateson shrnuje situaci takto: "Budete potrestaný, když to uděláte, budete potrestaný, když to neuděláte." Toto je logický výraz pro výsledek "prohra - prohra".
V kontextu těsného emocionálního vztahu vede nemožnost adekvátní reakce k pocitům nezměrné úzkosti, paralyzující logické myšlení. Tedy i ignorace obou příkazů vede k destrukci sebepojetí příjemce.

Identifikací paradoxního příkazu zabráníme paradoxnímu nátlaku.

Podle školy Palo-Alto má tato situace tři možná řešení v závislosti na rozdělení sil v systému:

• •  Rozhořčení, ústup a tímto zacyklení se ve hře bez konce, v níž jsou protagonisté svými vlastními vězni, ve hře, kterou opakují stále dokola (za předpokladu, že je příjemce zprávy v pozici slabšího).
• •   Konflikt, pokud jsou si strany víceméně rovny.
• •   Konec vztahu. Příjemce demaskuje paradox a ukončí vztah.

Je jasné, že v mnoha situacích (například ve vztahu rodič-dítě) je toto třetí řešení nemožné, což uvrhává příjemce doslova do stavu šílenství. Totéž nastává, je-li příjemce zprávy pod tlakem v přesvědčení, že ze vztahu nemůže odejít, ať už je to zaměstnanec, partner, partnerka... V pracovních vztazích se někdy tyto paradoxní příkazy, vedoucí v krajních případech k sebevraždě adresáta, označují eufemismem "manažerské tlaky".

K tomuto tématu je velmi zajímavá teorie amerického psychiatra, zajímajícího se speciálně o schizofrenií, Harolda Searles:

Ve svém článku "Snaha dovést druhé k šílenství", H. SEARLES říká: "Mezi všemi příčinnými faktory schizofrenie, ať už se případ od případu jakkoli liší, se na základě mých klinických studií objevuje jeden velmi konkrétní prvek: člověk se stává částečně schizofrenický z důvodu přetrvávajícího úsilí osoby nebo osob z jeho nejbližšího okolí, ať už vědomému či nevědomému, udělat z něho blázna." Dále upřesňuje různé způsoby, kterými je možné druhého dovést k šílenství: "Podle mého názoru lze všeobecně říci, že vytvoření takového vztahu, který má tendenci upřednostňovat u druhého emocionální konflikty - tedy inklinuje k tomu, že proti sobě nechá působit různé oblasti jeho osobnosti - vede druhého k šílenství (tzn. schizofrenii)."

A nakonec, cituje holandského lékaře a psychoanalytika Joost Abraham Mauritz MEERLOO: "The Rape of the Mind: The Psychology od Thought Control,Menticide,and Brainwashing (1956, World Publishing Company, reedice 2009, Progressive Press): "Otázka, kterou se zde zabývám, má vliv na ostatní oblasti lidských aktivit, dotýká se oblasti politické i válečné. Mám na mysli vymývání mozků a ostatní techniky tohoto typu. Když jsem četl dílo MERLOO na toto téma "The Rape of the Mind", často jsem byl překvapen mnoha podobnostmi technik vymývání mozku, které popisuje - vědomými a záměrnými - a nevědomými technikami (či z velké části nevědomými), které byly pozorovány v minulých i současných zkušenostech schizofreniků, jsou to techniky, které brání sebe-rozvoji a podkopávají jejich fungování..."

Tímto konkrétním prvkem, který zmiňuje H. SEARLES, je pragmatický paradox, paradoxní příkaz, který tím, že proti sobě staví jednotlivé interpersonální složky, vyvolává mimo jiné u oběti to, co psychologové nazývají kognitivní disonancí.

V závěru upřesněme, že paradoxní komunikace je také popisovaná jako zvrácená komunikace, která se prezentuje ve formě komunikace vágní, nejednoznačné, nelogické a výstřední, v níž se používá mystifikace, diskvalifikace nebo perverzní komunikace. Tato deviantní čili perverzní paradoxní komunikace je patogenní v tom, že ničí kreativní myšlení přinášející řešení (analytické schopnosti, kritického ducha, schopnosti rozlišování a svobodnou vůli).

Budete-li mít někdy pocit, že z úst tyrana slyšíte současně dvě odporující si tvrzení nebo dva vylučující se pokyny, je to okamžik, abyste si uvědomili, že v žádném případě nemáte pochybovat o sobě. Neboť jak říká Mary-Catherine BATESON, dcera svého otce: "Humor a náboženství, umění a poezie zůstávají záhadou, avšak mohou mít pro člověka zásadní význam, neboť sama jeho existence na této planetě je paradoxní a paradox může stejně dobře vést ke konfliktu jako k porozumění."

"Snášet život zůstává přece první povinností všech žijících. Iluze ztrácejí jakoukoli hodnotu, jestliže nám v tom překážejí."
Sigmund Freud

Příklady paradoxního příkazu:

Matka dá dítěti pokyn, aby šlo za ní, místně -- v jejích stopách. Po čase mu vyčte, že je jí pořád v patách. Dítě je zmatené a neví, jestli má jít pořád za ní nebo už ne, jestli šlo správně nebo při tom dělá něco špatně, cítí se provinile, že matku rozzlobilo, vyčítá si, že je hloupé, nešikovné a snaží se vyřešit pro něho tuto neřešitelnou rovnici.

Zavři pusu a jez - tyto dva příkazy v jedné větě se navzájem vylučují.  Dítě zavře pusu, ale nemůže jíst a když bude jíst, nebude mít zavřenou pusu. Když neudělá nic, neposlechne ani jeden příkaz a zároveň vyhoví oběma. Probíhají-li tyto situace v jeho životě běžně a má-li už s takovými situacemi zkušenost, která vede ke strachu a úzkosti,  jeho strach se prohloubí a úzkost se zvýší.

Není patologické, když rodič občas něco podobného plácne, případně pak uvede na pravou míru, ale jinak žije dítě v transparentním prostředí lásky, důvěry a přijetí. Patologické je, když se tento druh komunikace doprovázený paralyzující nejistotou a nedůvěrou ve vztahu stane normou.