Traumatická paměť  

Stát se něčí hračkou není smyslem lidského života.

Vytvoření traumatické paměti významně přispívá k tomu, že se oběť z toxického vztahu nedokáže sama vymanit.

Tyran miluje konflikty. K tomu, aby je vyvolal, používá lži, zrady, ponížení, ignoraci, výsměch, pomluvy, zkrátka všechny druhy ne-respektu a neúcty. Na první pohled běžné metody, kterými soustavně ničí sebevědomí obětí, vyvolává v ní pocity viny a potřebu se obhajovat.

K nejpodlejším metodám v dalším kontextu však patří přilísat se po konfliktu s přesvědčivými argumenty a sliby, kterými získá oběť zpět a tím celý proces zacyklí (viz: "Jak predátor proti oběti využívá její slabá místa").

Přesvědčí oběť, že se vše změní k lepšímu, a ta pak marně usiluje o nastolení harmonie a vymanění se z toxického vztahu, zatímco tyran se baví tím, že její snahy bojkotuje, opakováním krutostí ji potápí do stále většího zmatku a s rozkoší ji utvrzuje v pocitech viny.

Takto skrytě usiluje o to, aby oběť vystavil co nejvíce a nejčastěji psychickému utrpení. Tím, že bude oběť po jeho boku permanentně frustrovaná, ji zbaví kritického myšlení. Jeho oblíbenou zábavičkou je zkoušet, co všechno ještě vydrží. Tolerance, odpuštění a další šance jsou mu k smíchu a jen ho povzbuzují k další agresi. Čeká na svůj majstrštyk. Na to, že ji jednou doslova paralyzuje brutálním šokem, aby z ní vytřískal extrémní emoce. I kdyby útok oběť přežila fyzicky, její psychika může utrpět újmu do takové míry, že ji změní obrazně řečeno v zombie, živou mrtvolu, tělo bez duše. Právě tento podlý čin v tyranovi vyvolá pocit vítězství s obrovským pocitem slasti. Jeho vlastní pocit slasti je v tomto trestuhodném jednání jeho jedinou motivací. To, jak moc oběť trpí, ho nezajímá. Kdykoli bude mít příležitost, udělá to bez výčitek svědomí znovu.

Jestliže se vám někdy bude zdát, že se tyran kaje a lituje svých činů, nenechte se zmást, je to jen divadlo. Dejte si raději pozor na to, jakou roli v tomto kusu hrajete, neboť tyran sleduje vždy pouze svůj zájem.

Po útoku se oběť dostane do traumatického, šokového stavu. Brutálním zásahem do její psychiky u ní dojde k vyřazení z provozu té části mozku, která je odpovědná za emocionální reakci. Oběť se tak ocitne v jakési emocionální anestezii. Najednou jako když přestane vnímat všechnu bolest. Jako když se na celou situaci dívá odjinud, jako by se jí netýkala. A je to tak. Ona se skutečně oddělí od svých pocitů. Jinak by celému organismu hrozil kolaps, vyvolaný přetížením psychických schopností zvládat realitu, vyplavením nadkritické dávky hormonů ohrožujících nejen kardiovaskulární systém, destabilizací chemické rovnováhy celého organismu...

Schopnost přerušit v této situaci příslušný emocionální okruh je mechanismus přežití, kterému se odborně říká traumatická disociace. (Analogie s elektrickou sítí - při přetížení sítě pojistky vypadnou, okruh je přerušen. Ostatně elektrické impulsy probíhají i v mozku.)

Tato traumatická disociace, jinak taky rozštěpení, nejen, že chrání organismus před zhroucením, nebo dokonce před smrtí, ale současně znemožní uložit do deklarativní paměti detailní vzpomínky na celou událost. Takto vzniká traumatická paměť. Oběť nemá v paměti přístup k souvislým vzpomínkám na událost. Vzpomínky, ty jsou v tomto případě nesouvisle rozházeny v implicitní paměti, jako střípky rozbitého zrcadla.

Díky oné milosrdné traumatické paměti si toho oběť z prožité hrůzy nebude moc pamatovat, ale zaplatí za to daň. Když jí v budoucnu cokoli připomene tento traumatický zážitek - ať už vůně, barva, seskupení předmětů, zvuk...( aniž si toho bude vědoma), bude prožívat tytéž nepříjemné pocity znovu. Bude vnímat vysoký stupeň ohrožení, aniž by ji něco ohrožovalo. Nebude moci své nepříjemné pocity, strach, paniku, úzkost a podobně, ovládnout vůlí, protože v tu chvíli bude pod vlivem důsledků vzpomínek uložených v nevědomí.

V případě, že se oběť rozhodne setrvat v násilném prostředí, může se takovýto mechanismus přežití stát chronickým. Za to pak draze zaplatí. Tím, že ji tyran připraví o emocionální reakce a o skutečné pocity, významně zhorší její schopnost rozeznat varovné příznaky ohrožení a bránit se. Opakováním agresí a zvyšováním jejich intenzity ji také postupně přivyká násilí a bolesti, takže se vůči nim stane méně citlivá. Právě proto zůstává s člověkem, který ji postupně ničí, až do svého hořkého konce.

Hrdost oběti na to, co vše je schopná vydržet, zde není na místě. Tyrana nezmění, pouze pobaví.

Tento mechanismus přežití má totiž velmi negativní dopad na její duševní a fyzické zdraví. Oběť ztrácí v životě orientační body, paměť i sebevědomí. Trpí pocitem odcizení, odlišnosti, odosobnění, izolace, zkrátka, v případě predátorů platí víc než jinde, že kdo uteče, vyhraje,

protože

STÁT SE NĚČÍ HRAČKOU NENÍ SMYSLEM LIDSKÉHO ŽIVOTA.

"Láska? Člověk se mění z housenky v motýla, miluje-li."

Sigmund Freud